Menu
Každá máme to své místo...
A možná se bojím,
tam jít,
tam být,
s tím žít.
Je to jako když držím v dlaních jemný písek. Cítím jeho teplo, jeho strukturu… a pak se najednou začne sypat mezi prsty. Sevře se mi hrdlo. V hrudi to krátce bodne. Ten známý pocit – že něco, co bylo jen moje, se rozplývá. Že mi něco uniká.
Ale co když to není ztráta? Co když je to jen jiný způsob, jak se písek rozprostírá do světa? Co když místo soupeření mohu uvidět inspiraci? Co když místo porovnávání můžu pocítit vděčnost za to, že to, co tvořím, má sílu rezonovat v srdcích jiných žen?
Někdy se přede mnou objeví něco, co ve mně vyvolá otázky. Co mě rozechvěje. Co probudí nejistotu. Ale pak se nadechnu… a vzpomenu si, že mi nikdo nic nebere. Že jsem jiná. Že do toho všeho vnáším svou jedinečnou esenci, své dary, svou cestu.
Jsou dny, kdy je tahle rovnováha křehká. Kdy se cítím maličká. Kdy pochybnosti šeptají do ucha. A právě tehdy se zastavím. Vrátím se k dechu, k doteku, k sobě. Položím si ruku na srdce, zavřu oči a naslouchám. Ptám se: co mě volá zpět? Co je to, co mi dává pevnou půdu pod nohama? Kdo jsem já a nikdo jiný?
A když to ucítím, když se spojím s tím hlubokým doma ve mně, připomenu si, kdo jsem. Nasadím si svou pomyslnou korunku (a dnes už i díky holkám z akademie tu opravdovou) a s tímhle pocitem tvořím dál. Krok za krokem.
Uvědomit si tuhle část v sobě mi změnilo život, ve kterém vznikla Akademi vědomého doteku. A právě proto to sdílím s vámi. Abychom tvořily vedle sebe, nikoli proti sobě.
Miluju být inspirována ostatními. Miluju, když vidím ženy, které rostou, které nesou své poslání srdcem. A zároveň se učím i v momentech, kdy vidím, že někdo čerpá inspiraci ode mě. Protože tohle je tok energie. Neustálý pohyb dávání a přijímání.
Takže když někdy cítím, že mi někdo něco bere – zastavím se. Vnímám, kde je můj domov. Kde je má síla. A když jsem tou, kdo se inspiruje – přijímám to s pokorou. Protože nakonec jsme tu všechny spolu. Každá jedinečná. Každá krásná. A každá tak moc potřebná.
M.
